Zazen doslova znamená „sedící meditace" a v sótó zenu se často ztotožňuje se šikantazou – termínem, který se překládá jako „jen sedět" nebo „nic než sedění". Na rozdíl od praxí postavených na počítání dechu nebo práci s kóanem tu není žádný objekt, ke kterému byste se vraceli. Sedíte, a to je celé zadání. Zní to jednoduše. Je to jedna z těch věcí, které jsou jednoduché a zároveň se jim dá věnovat celý život.

Postoj těla, bez dogmatu o lotosu

Tradiční instrukce mluví o vzpřímeném, stabilním sedu – páteř narovnaná, ale ne strnulá, brada mírně zasunutá, ruce v mudře (levá dlaň v pravé, palce se lehce dotýkají) položené v klíně. To, na čem sedíte, je vedlejší: barmský sed na polštáři, sed na patách (seiza), nebo obyčejná židle s chodidly na zemi fungují stejně dobře. Plný lotos je fotogenický, ale k praxi šikantazy není potřeba – jde o stabilitu a bdělost, ne o flexibilitu kyčlí. Oči zůstávají pootevřené, pohled sklopený asi metr před sebe, často směrem ke zdi. Tělo tu není kulisa, je to přímo součást praxe – vzpřímený, uzemněný postoj je fyzickým vyjádřením bdělé přítomnosti, ne jen praktická nutnost, jak se pohodlně usadit.

Co „bezcílné sezení" konkrétně znamená

Tady se šikantaza nejvíc liší od jiných meditací. Nesledujete dech, nepočítáte, nevracíte se k mantře ani kóanu. Sedíte a necháváte myšlenky, zvuky i pocity procházet, aniž byste je honili nebo od nich utíkali. To neznamená prázdnou mysl – to je časté nedorozumění. Znamená to spíš mysl, která nic nedrží a nic neodhání, jen je vzhůru k tomu, co se právě děje. Když se objeví myšlenka, nepotlačujete ji ani ji nerozvíjíte; necháte ji, ať si projde. Praxe se tu neposuzuje podle toho, jak „klidná" mysl byla. Sedění samo o sobě je vyjádření probuzené přirozenosti, ne cesta k ní.

Když se dostaví touha něco dosáhnout

A přesně tady to začíná být zajímavé – protože dřív nebo později si všimnete, jak moc chcete, aby se šikantaza „povedla". Chcete klidnější mysl, hlubší ticho, nějaký pokrok, který půjde poměřit. To je zcela lidské, a je to také přesně to, co šikantaza zkoumá. Namísto potlačování té touhy ji jen zaznamenejte jako další jev, který přišel a zase odejde – stejně jako myšlenku na oběd nebo bolest v koleni. Paradox je v tom, že čím víc se snažíte „udělat to správně", tím dál jste od toho, o co tu jde. Zenoví učitelé to někdy popisují jako sedění bez zisku (mushotoku) – sedíte, protože sedíte, ne abyste z toho něco měli.

Dógenova perspektiva

Dógen Zendži, zakladatel japonské větve sótó zenu ve 13. století, psal ve svém díle Šóbógenzó o zazenu jako o „branami k pohodlí" (fukanzazengi) a zároveň jako o samotném vyjádření probuzení – ne cvičení, které k probuzení vede, ale jeho přímý projev tady a teď. Jeho slavná formulace „studovat sebe" znamená zapomenout sebe, a zapomenout sebe znamená být potvrzen deseti tisíci věcmi. Sezení podle něj tedy není příprava na něco jiného. Je to ta věc sama.

Praktické kotvy pro domácí praxi

Protože šikantaza nemá techniku, na kterou byste se mohli spolehnout, pomáhá mít alespoň vnější rámec: pevný čas, stejné místo, časovač, aby vás nerozptylovalo hlídání hodin. Někteří praktikující si pomáhají krátkým obdobím počítání dechu na začátku sedu, než přejdou do čistého „jen sedět" – to není podvádění, jen most. Pokud vás zajímá širší kontext, ve kterém se šikantaza vyvinula, podívejte se do sekce o tradici zenu. A pokud vás láká prohloubit schopnost mysli se usadit, než se pustíte do bezobjektové praxe, může být užitečný text o šamathě a hlubším soustředění – stabilita, kterou tam budujete, dělá „jen sezení" o dost snazší.