Odkud pochází

Když buddhismus doputoval do Číny, potkal se s taoistickou láskou k prostotě — a vznikl chan (od sanskrtského dhjána, meditace). Za zakladatele tradice se považuje Bódhidharma, napůl historický, napůl legendární mnich šestého století, který prý devět let seděl tváří ke zdi.

Do Japonska přišel chan jako zen. Mistr Dógen ve třináctém století založil školu Sótó s důrazem na prosté sezení; škola Rinzai vedle toho rozvinula práci s kóany. Zen prostoupil japonskou kulturu — od kaligrafie po čajový obřad — a ve dvacátém století se stal první buddhistickou tradicí, která výrazně zakořenila na Západě.

Hlavní praxe

Zazen a šikantaza — „jen sedět“

Sedět vzpřímeně, dýchat, nic nepřidávat. Šikantaza nemá objekt ani cíl: sezení samo je vyjádřením probuzené mysli, ne prostředkem k jejímu dosažení. Zní to jednoduše. Je to nejtěžší instrukce v této knihovně.

Kóan

Otázka, kterou nelze vyřešit přemýšlením: „Jaká byla tvá tvář, než se narodili tvoji rodiče?“ Kóan není hádanka na důvtip — je to nástroj, který myslící mysl laskavě přivede na konec jejích možností.

Kinhin a samu

Meditace v chůzi mezi sezeními a práce jako praxe. V zenu se medituje i s koštětem v ruce — možná především s ním.

Čím promlouvá dnes

Zen je protilék na dobu, která chce všechno měřit a optimalizovat. Pokud vás láká radikální jednoduchost a praxe bez příslibů, začněte prostým sezením.